Nový občanský zákoník se navrací ke staré tradici římského práva a rakouského občanského zákoníku, a tak se nám do občanského práva navrátilo několik starých institutů. Jedním z těchto institutů je institut známý z římské jurisprudence, závdavek, který byl u nás obnoven v dobách Rakouska-Uherska. Závdavek je popsán v § 1808 - 1809.Tento institut slouží k zajištění smlouvy.
K zajištění smlouvy však slouží i jistota. A právě proto má závdavek i další funkci, slouží jako důkaz samotného uzavření smlouvy.
Původ závdavku
Jak již bylo řečeno, závdavek má původ v římské jurisprudenci. Ve starověkém Římě představoval drobný dar, který sloužil stejně jako závdavek k utvrzení smlouvy. V Římě kontrahenti dávali závdavkem najevo svou vůli, která směřovala k uzavření smlouvy. Závdavkem byl stvrzován smluvní vztah, ale sloužil pouze jako důkaz, nikoli jako zajištění plnění.
Závdavek hrál velkou roli pří soudních sporech. Ve starověkém Římě nebyly smlouvy uzavírány písemně. Došlo-li tedy ke sporu dvou smluvních stran, neexistovala písemná smlouva jako důkaž, a právě proto byla existence závdavku důležitá, neboť při soudním sporu plnil funkci důkazu. Následně se však rozvíjely různé formy závdavku, které plnily různé funkce a nesly různé názvy právě podle toho, jakou funkci plnily.
Do právního řádu existujícího na našem území vešel v době Rakouska-Uherska roku 1811. A svou funkci zde plnil přes úctyhodných sto let až do roku 1950. V rakousko-uherském právu však plnil funkci zajištění plnění smlouvy. Funkce a opodstatnění existence či znovuzavedení závdavku jsou odůvodněny v důvodové zprávě nového občanského zákoníku. Důvodová zpráva hovoří o třech funkcích. První funkce tu již byla několikrát zmíněna, a tou je původní funkce závdavku, tedy funkce důkazní. Tato funkce by měla ospravedlnit existenci závdavku i v dnešní době, a to kvůli občanskoprávní zásadě dispozitivnosti. Každý má právo určit si formu smlouvy, kterou chce uzavřít s druhou stranou. Právě v té široké škále možností různých forem nastává problém, kdy by mohlo dojít ke stejným situacím jako ve starověkém Římě, a to neexistence důkazu v soudním sporu. V případě, že s někým uzavřeme ústní smlouvu, bude závdavek plnit důležitou roli a jeho existence a uzákonění v NOZ bude opodstatněné a prakticky využitelné.Zřízení závdavku totiž přenáší důkazní břemeno na stranu, jež popírá uzavření smlouvy.
Druhou funkcí je funkce zajišťovací. Není-li obsah závazku v poměru k plnění vyplývajícímu ze smlouvy, můžeme závdavek pojmout jako jistotu. Věřitel získá od dlužníka závdavek, který v podstatě zajišťuje, že dlužník bude posléze plnit. Věřitel si tak může závdavek ponechat po celou dobu, dokud dlužník dluh nesplní.
Třetí a poslední funkcí je funkce penální, která představuje možnost, jež věřiteli umožňuje ponechat si závdavek jako sankci za dlužníkovo nesplnění smlouvy. Zajímavostí je, že závdavek není institutem stojícím pouze na straně věřitele, jak by se mohlo zdát. Co se týče této třtí funkce, tak závdavek slouží samozřejmě i dlužníkovi, a to v případě, že věřitel neplní smlouvu, pak ten, který závdavek přijal, musí vydat dvojnásobek závdavku, tedy dvojnásobek toho, co přijal.
V rozsahu třetí funkce se ukrývá ještě funkce odstupného. Je-li ujednán závdavek, ale není ujednáno odstupné, pak pro případ odstoupení od smlouvy plní funkci odstupného právě závdavek.
Závdavek versus záloha
Problém závdavku nastává v jeho střetu s dalším právním institutem, a to zálohou. Nový občanský zákoník nevymezuje rozdíl těchto dvou institutů dokonale a zůstává mezi nimi velký otazník. V podstatě by bylo velmi těžko rozpoznatelné, o který z těchto dvou institutů se v praxi jedná.
Zákon říká, že záloha je vše, co jedna strana dala druhé před uzavřením smlouvy. Závdavek můžeme poskytnout nejpozději při uzavření smlouvy. Zde však vzniká vyvratitelná domněnka, že vše, co je dáno před uzavřením, je záloha, jinak se jedná o závdavek.
Bohužel v praxi bude zavedení závdavku, tedy potvrzení vůle a důkazu uzavření smlouvy, znamenat potřebu dokazovat, zdali jsme měli na mysli závdavek nebo zálohu. Vyvstává tak problém paradoxu, že institut, který má sloužit jako důkaz, abychom se nemuseli přít o to, zdali jsme onu smlouvu uzavřeli, či nikoli, budeme muset dokazovat a přít se o to, zdali jsme vážně mysleli závdavek.
Velkým rozdílem mezi zálohou a závdavkem je vztah k plnění.
Záloha se totiž váže přímo k předmětu plnění, v podstatě se stává jeho částí. Při odpadnutí právního důvodu plnit se záloha vrací. Kdežto závdavek se váže přímo ke smlouvě a s ohledem na to, že plní funkci odstupného, pak je jasné, že při odpadnutí důvodu plnit zůstává závdavek straně, která za odpadnutí nenese vinu.
Neurčená výše závdavku
Problém spočívá také v nijak neohraničené výši závdavku. Zákon neříká, jak vysoký může závdavek být, což vede k tomu, že by se nám nemusel vyplatit. Kdyby jedna ze stran porušila povinnost, závdavek by propadl a strana by ještě musela odevzdat dvojnásobek jeho ceny. Přitom nemožnost dostát závazku nemusí pramenit ze zavinění.
Závdavek je institut, který je zaveden v právních řádech mnoha vyspělých evropských zemí, což svědčí o tom, že je to institut dobrý, stejně tak o tom svědčí jeho polyfunkčnost. Je však kolem něj příliš mezer, které vyjasní až soudní praxe.
Autor: Markéta Vlková